Tento náročný sport se začal hrát v Dolních Počernicích kolem roku 1930. Tehdejší mužstvo postoupilo až do divize, kde hrálo několik let, a to navzdory nepříznivým tréninkovým podmínkám. Jedinou možností bylo přírodní kluziště na počernickém rybníku, které bylo ohraničeno dřevěnými skládacími mantinely. Zpočátku střídalo pouze 7 hráčů, protože více výstroje nebylo k dispozici. Základ mužstva tvořili bratři Görnerové, Mráček st., Dokoupil, Zíka, Kettner, Pištora, Kefurt a Smolík. K nim postupně přibývali další, zejména mladí hráči (Kraucher, Z. Valášek, Bílek, Koudela, Suchý). Jako kabina a občerstvovací stanice sloužila dřevěná bouda, která plavala po rybníce a v místech, kde zamrzla se postavilo kluziště. Nesmělo to být ale daleko od mlýna. Koncem války bylo poprvé z iniciativy mládeže sestaveno dorostenecké družstvo, které pak dlouhou dobu tvořilo základ družstva dospělých. Mecenáši hokejového týmu byli pan MUDr. Nedošínský a MUDr. Madar, kteří hokejové družstvo pomáhali materiálně vybavit. MUDr. Madar si pak své vložené prostředky vybíral na vstupném, které měl zdarma. Aby byla jím poskytnutá finanční částka rychleji umořována, byl jeho příchod na rybník bedlivě sledován ze mlýna a jakmile dorazil, bylo mu přineseno na ledovou plochu luxusní křeslo, takže měl jakoby drahé vstupné v loži. V r. 1941-42 se po 2 sezóny pokusili hokejisté vytvořit umělý led na travnatém hřišti kopané, kde se sice hrálo, ale pro velmi složitou údržbu ledu se hokej vrátil na rybník. V roce 1955 byla pak zahájena výstavba kluziště za fotbalovým hřištěm V Ráji, kde byly namontovány i mantinely a posléze i umělé osvětlení. Led se hladil saněmi, na kterých byl namontován sud s vodou, ze kterého se trubkou s dírami namáčel pytel, který vytvářel na ledě hladký film. Tento systém však fungoval pouze za mrazivého počasí. Tehdejší mužstvo mělo velmi dobrou úroveň a vyhrálo bez porážky II. třídu. Dnes můžeme říci, že v tomto období dosáhl dolnopočernický hokej svého vrcholu. Mužstvo tvořili hráči Kratochvíl, bratři Frýdové, Špeta, Mráček junior, E. Čech, Koudela, Kotrč, Krčál, Procházka, Petříček, Kuliš, Mařenec, M. Fouček, a hlavně Josef Suchý, který byl a dodnes je považován za nejlepšího počernického hokejistu. Velkou zásluhu na rozvoji dolnopočernického hokeje měli pánové Mráček senior, Novák a Vojtěch, kteří zajišťovali organizační chod oddílu a pánové Čmerda, Pekárek a Mráček junior (Bídža), kteří se nejvíce podíleli na budování tehdejšího „stadionu“. Začátkem 60. let dorůstala nová generace hokejistů, kteří nejprve v dorostu a pak i v dospělých převzali pomyslnou štafetu svých starších předchůdců. Byli to nejprve hráči ročníku 1940–43 a bratři Šebíkové (Smetana, Letý, Fouček, Bří Vackové, M. Pazderka, F. Douděra) a později ročníky 45–48 (K. Douděra, Richter, E. Pazderka, Fišer, V. Král, Freudl, Žvachta, Horna, Hnis, Zíka J., Plný, Dymeš, Bachman a další).
Bohužel se ukázalo, že nové kluziště nebylo postaveno na dobrém místě a led se na něm špatně udržoval. Také mrazivé zimy ubývaly a s nimi i elán pro každoroční pracné vyrábění ledové plochy. Snazší bylo hrát o pár set metrů dále na Hostavickém rybníčku, kde byly přece jen lepší podmínky. Pro vysokou náročnost tohoto sportu a jeho potřebného vybavení začalo v Dolních Počernicích hráčů ubývat, takže došlo ke spojení s mužstvem Hostavic. Podobný proces nastal asi o 2 roky později, kdy se mužstvo z těch samých důvodů spojilo se sousední Jahodnicí. To už se začalo využívat i umělých kluzišť v Praze a okolí a za zápasy se muselo jezdit i po večerech a po nocích, jak bylo kde volno. Poslední krok k zachování dolnopočernického hokeje byl učiněn spojením hráčů Dolních Počernic, Hostavic, Jahodnice a Kyjí. Hrálo se na kluzišti v Jiráskově čtvrti v Kyjích a toto mužstvo složené z nejlepších hráčů těchto vesnic dosahovalo velmi dobrých výsledků, když si v 70. letech vybojovalo účast v Pražském přeboru. V tomto mužstvu již zůstali jen poslední mohykáni dolnopočernického hokeje: František a Kamil Douděrovi, Zbyněk Richter, Arnošt Plný a Čeněk Stöckl.
Konec společného mužstva nastal v 1. pol. 80. let, kdy se jeho hráči naplno začali věnovat jiným sportům nebo se rozprchli do rekreačních hokejových týmů. Přesto tehdejší spojený tým napsal velkou část historie vesnického hokeje, o kterou se zasloužili mimo dolnopočernických i „kejáci“, „hostaváci“ a „jahodničáci“ Topinka, Vrána, Jiřík, Bednář, Čáp, Roček, Stránský, Borovský, Štěpánek, Němec, Jelínek, Svoboda, Brejda, Novotný a nadšení vedoucí družstva Honza Bohuslav a bratři Šebíkové.
Autor: Martin Macháček, Radek Novotný
