Rokytka ve svém toku od Dolních Počernic naráží na hřeben Čihadla (240 m) a otáčí se téměř v pravém úhlu k severozápadu ke Kyjím. V tomto prostoru značně zavodněném řadou potůčků je situována blatná ves původně nazývaná Hostawicz. Toto jméno je filology odvozováno od osobního ženského jména Hostava, tedy ves lidí Hostaviných. O původní vsi máme velmi málo zpráv, její prvopočátky můžeme odvozovat z archeologických nálezů z roku 1986, kdy byly objeveny pozůstatky objektů hospodářského charakteru (jámy zásobní a odpadní, širší žlab a jiné), které pocházejí z první poloviny 13. století. Tehdy byly Hostavice zřejmě založeny jako arcibiskupský statek. První nejstarší písemná zpráva o této usedlosti je až z roku 1432. V předhusitské době byl zárodek vsi pravděpodobně církevním majetkem jako sousední Kyje, které náležely pražskému arcibiskupství, protože se objevují mezi statky zabranými Pražany. Za neznámých okolností se Hostavice dostaly do vlastnictví císaře Zikmunda, který je dal spolu s částí Kyjí do zástavy Starému Městu. Když Ferdinand 1. v roce 1547 zkonfiskoval Pražanům jejich statky, byly mezi nimi Hostavice a Kyje, které o tři roky později prodal Janovi Rašínovi z Rýznburka. V následujících desetiletích zůstávaly spolu s Kyjemi většinou v rukách jednoho majitele, a proto měly společné osudy. Ke konci 16 století se v Hostavicích připomíná krčma (desky zemské, 24-A-22(, která však z pozdějších zprávách ze 17. a 18. století již nefiguruje. Není proto zřejmé, zda onou krčmou byl některý z gruntů nebo samostatné stavení (zřejmě hostinec u Vodrážků) z později citovaných chalup. Podle berní ruly byly v roce 1654 v Hostavicích tři domy a další dva byly pusté. Spíš než vesničku připomínaly samotu, jejichž růst byl nepatrný a pomalý. Její odloučenost byla dána i tímto bahnitým ohbím Rokytky neprocházela žádná významnější cesta, jen vedly tudy místní spoje, jako z Dolních Počernic na Kyje nebo spojnice na Štěrboholy. Nejstarším jádrem vsi je pět velkých gruntů z doby kolem třicetileté války, čtyři jsou k sobě řazeny řetězově, jednotlivé objekty k sobě nepřiléhají, ale jsou odděleny zahradami. Je pravděpodobné, že byly rozestavěny podél západního břehu velkého rybníka na Hostavickém potoce, pátý grunt byl pro nedostatek místa později zřízen na jeho východní straně. Přestože se v dosavadních pramenech o něm nenalézá zmínka, tomu, že zde rybník byl, nasvědčuje velké rybníkářství kyjského arcibiskupského statku, se kterým Hostavice souvisely. Navazující pás těchto rybníků na Rokytce zasahuje do hostavického katastru. Ještě na katastrální mapě z roku 1841 je zakresleno, jak Rokytka opouští hostavické území právě hrází bývalého rybníka. Reformy 18. století přinášejí rozšíření vsi o několik stavení a barokní doba vytvořila z Hostavic osadu mající již ulice. První polovina 19. století doplnila zástavbu o několik dalších domků na jižním konci u soutoků potoků, takže roku 1843 měly 21 popisných čísel a žilo tu 181 obyvatel. Na návsi před domem číslo popisné 7. stojí dřevěná sloupová zvonička s jehlancitovou, šindelem krytou stříškou. Trámy po stranách zvonku jsou jednoduše vyřezávány. Na zvonku je reliéf svatého Jana Nepomuckého. Při opravě zvoničky bylo nalezeno uvnitř hlavního trámu pouzdro s letopočtem jejího zřízení (prý roku 1730) V roce 1850 vytvořily spolu s Aloisovem a Kyjemi jednu politickou obec (politická obec Kyje). Hostavice si udržovaly nadále svůj výslovně zemědělský charakter až do poloviny 19. století zůstaly prakticky ve svém jádru nedotčeny. Vliv na ně neměla ani takzvaná vídeňská silnice, která jižně protíná hostavický katastr, tak ani postavení železnice procházející ještě v těsnějším sousedství. Teprve 20. století výrazněji zasáhlo do urbanistického vývoje Hostavic. Ve starém jádru na místě usedlosti číslo popisné 9. byl vybudován objekt označovaný jako zámeček (dnes škola). Ze záznamů v obecní kronice vysvítá, že zámeček je jednopatrová budova z druhé poloviny 19. století. Ve třicátých letech 20. století, kdy patřil ke Kolmanově velkostatku, byly v přízemí dvě kuchyně a tři pokoje, v prvním patře 10 místností. Dole byly klenuté stropy, nahoře rákosové, pokoje měly parkety a někde xylolit, jejich vybavení dotvářely kachlové krby. V objektu byl vodovod, umyvadla, elektrické osvětlení, garáže, a dokonce i telefon, v přilehlém zámeckém parku tenisové kurty. Budova zámku byla tehdy oceněna na 372 980 Kč. V roce 1934 koupila Kolmanův velkostatek (všechny hospodářské budovy, zámek, park a pozemky) firma Tomáše Bati, který zde hodlal podnikat podle vlastního velkorysého projektu. Sám dal vypracovat regulační plán i zastavovací projekt a žádal o povolení parcelace podle vlastních propozic. Podal v nich obraz krásného zahradního města na pláni na Čihadlech s náměstím a spolkovým domem, kavárnou, klubovými místnostmi, lázněmi a tělocvičnou. Obytný soubor měly tvořit buďto dvojdomky, nebo domky ve skupinách, obklopené trávníky a položené do zahrad bez vysokých plotů. Samozřejmostí byla škola a obchodní centrum. V údolí Rokytky byl plánován sportovní stadion a tenisové dvorce. Firma chtěla sama zřídit kanalizaci a vlastní vodovod. Celý soubor stavebních ploch budoucího zahradního města sestával z 5 zahrad, 13 polí, z 9 luk a 2 pastvin, lesa a 6 stavebních parcel. Na Čihadlech dal stát přednost vojenskému cvičišti a Baťa byl nucen od svého záměru ustoupit. Zástavba obce byla na okrajích doplněna novou výstavbou převážně rodinných domků, volně situovaných v zahradách. Parcelace usilovala o blokový systém, zhruba pravoúhlý v intencích soudobého urbanismu. Za domky číslo popisné 18, 19 a 20 se nacházel rybníček (po zavezení a osazení potoka do rour park), který potvrzoval domněnku, že pod ním existoval velký rybník, který podmínil charakter původní místní zástavby. Na jih od vsi při vídeňské silnici vznikla nová čtvrt Jahodnice, která převzala místní název, jenž byl zaznamenán již v katastrální mapě z roku 1841 a nejspíš souvisel s pěstováním jahod. První stavební parcely budoucí vilové čtvrti se zde na polích začaly vyměřovat v roce 1925, Legio-centro záložna odkoupila od hostavického velkostatkáře Kolmana pozemky, které následně odprodala 22 bývalým československým legionářům z první světové války, z nichž 14 bojovalo v Rusku, 5 ve Francii, dva na srbské a jeden na italské frontě. Katastrálně patřila legionářská kolonie k Hostavicím a nesla tehdy zajímavý název: Nové Hostavice Na Jahodnici u Dolních Počernic. Na krušné začátky prvních jahodnických kolonistů si zavzpomínal syn jednoho z legionářů Jiří Slavětínský:
Tatínek byl vyučeným zahradníkem a na svých cestách na zkušenou procestoval mnoho měst než se po válce, které se dostal až do srbského zajetí, usadil na Jahodnici, kde jsem se v roce 1923 narodil. Podmínky pro první rodiny byly těžké, protože na všechny strany to byla dost daleko. Nejblíže byl jeden kilometr vzdálený obchod v Hostavicích, do Dolních Počernic to bylo něco přes jeden kilometr a zrovna tak do Štěrbohol. Brzy se zjistilo, že voda ve studních není pitná. Obyvatelé si pro to opatřili káry a různé vozíčky a jezdili, pro pitnou vodu ke studni do Hostavic. Provizorní ulice byly bez osvětlení a po dešti plný mazlavého bláta. Ti, co chodili na vlakovou zastávku do Dolních Počernic, se přezouvali z dřeváků do bot, aby nedělali u zaměstnanců ostudu. Dřeváky tam nechávali a když se vraceli domů, opět se přezuli. Zima roku 1928–1929 byla velmi krutá. Dlouhotrvající mrazy přes mínus 30 stupňů a tři čtvrtě metru sněhu ztěžovaly život kolonistů. Mnohdy si museli proházet cestu k vlakové zastávce a dovážet zamrzlou vodu na sáňkách. My děti jsme tyto obtíže příliš nevnímaly, měly jsme hlavu plnou nesplněných dětských snů. Moc se nám tady líbilo. V zimě jsme vídaly u plotů našich zahrádek koroptve, zajíce i bažanty a v létě různé motýly, brouky, housenky. Měly jsme k přírodě mnohem blíž než děti ve městě. Tenkrát jezdilo velmi málo aut, zato koňské potahy znamenaly pro nás zkrácení cesty do školy v Kyjích. Naši otcové vysázeli na zahrádkách ovocné stromy a před každým domkem lípy. Skoro všichni pěstovali králíky, slepice a sem tam někde kozy a včely, na záhoncích zeleninu a květiny. Pro náš život bylo velkým ulehčením, když se v kolonii objevily první prodejna potravin, restaurace, trafika a obuvník. Občas legionáři uspořádali dětskou besídku a pro dospělé taneční zábavu. Všichni si vzájemně pomáhali, protože mnohé práce by jednotlivec nezvládl. Hlavní ulice se jmenovala Habrmanova (dnes 9. května) a stálo v ní šest domků. Druhá nejdelší byla Legionářská (Doubecká) se sedmi domky, ve Zborovské (Baštýřská) stál jeden, v Bajkalské (Panenská) dva, v ulici 28. října (Bezdrevská) se nacházela restaurace U Husáků, v ulici Dr. Weignera (Písčitá) stály tři domky a v okrajové Štěrboholské (Travná) jeden. Postupně přibyly domky obchodníků a řemeslníků, sem tam svítilo pouliční světlo, které bylo ze skromných prostředků upravováno. Protože zde nebyl vodovod, došlo okolo roku 1935 k velkému omezení odprodeje parcel. Po roce 1946 vznikl vysázením prvních stromků a keřů místní park (od roku 1995 Park československých legionářů).
V Hostavicích se nikdy nerozvinula řemesla a obchody tak jako na jahodnici či v sousedních Dolních Počernicích, s nimiž postupně splynuly, co se týče zástavby. Nepřekvapí, že v roce 1962 vzešel z Dolních Počernic návrh na připojení Hostavic, který však Kyje rázně zamítly. O tom, jak se dařilo řemeslníkům a obchodníkům na Jahodnici, víme opět ze vzpomínek pana Slavětínského. Od konce 20. a začátkem 30. let působily v tak malé čtvrti desítky provozovatelů živností, z nichž si připomeneme stříbrnickou dílnu pana Bareše, cínování mlékařských konví, výrobnu hliněných figurek či továrnu na polévkové kostky (do roku1952, pak učňovské středisko).
Jahodnice prošla od časů kolonistů výraznou proměnou, ale stále si ve svém jádru uchovává příjemný ráz vilové čtvrti – ulice se tu vinou ve stoupající stráni přibližně po vrstevnicích s novou zástavbou rodinných domků a vilek volně situovaných v zahradách.
Foto č.1. Budova Hostavického zámečku přeměněna v 50. letech na základní školu.
Foto č.2. Kachlová kamna z interiéru zámečku Dochovala se ta vpravo.
Foto č.3. Učebna ZŠ v Hostavicích se zachovanými kachlovými kamny
Foto.č.4. Zvonička z roku 1730.
Zdroj: Praha 14 v zrcadle času
Jaroslav Šmíd a kolektiv
Autor: Radek Novotný
