Eva Jiřičná (* 3. března 1939 Zlín) je česká architektka a designérka, aktivní v Londýně a Praze. Má dva architektonické ateliéry – v Londýně a AI Design se sídlem v Praze, který založila s architektem Petrem Vágnerem v roce 1999. Prostory a dialogy Evy Jiřičné
Od autorů: Karel Hvížďala (* 16. srpna 1941 v Praze) je český novinář, dramatik a spisovatel.
To bylo 15. března roku 1939, bylo to ve Zlíně, kde jsem zažila skoro celou válku. A bombardování Zlína jsme s maminkou pozorovaly z lesa, kam jsme se ukryly, aby na nás nějaká ta bomba nespadla. Otce, který pracoval jako architekt pro Baťu, poslala firma s dalšími architekty Cubrem a Pokorným do malého zámečku v Hostavicích u Prahy pracovali tam na obnově plánů Zlína. Baťa byl sice v emigraci, ale chtěl, aby se továrny po válce okamžitě *obnovily. Pamatuji si, že nebylo v zámečku čím topit, byla zima, všechno bylo zmrzlé, ale táta a ostatní stále kreslili nový Zlín. Když začala Praha volat o pomoc, vstali od rýsovacího prkna a šli okamžitě z Hostavic pěšky pomáhat stavět barikády. Po pár dnech vstoupila do Hostavic rudá armáda.
My jsme tam zůstaly samy s maminkou a s paní Pokornou a její dcerou Jaruškou Rusům jsme házely bezové ratolesti na tanky, jenže oni se vrátili a okupovali zámeček, ve kterém jsme bydlely. V naší ložnici byli ruští oficíři, roztrhali prostěradla na onuce a proháněli děvčata. Maminka se s paní Pokornou a s námi dětmi zabarikádovaly v kuchyni. Spala jsem na příborníku, na to si pamatuji, protože se mi tam moc líbilo: měla jsem přehled. Maminka dala své hodinky nějakému Sašovi, který jich měl na obou rukách několik tuctů. Stoupl si před kuchyň a za „časy“ naše maminky jednu noc bránil. Další den jsme raději odešly pěšky do Prahy a ze zámečku se stal nevěstinec a současně vojenská nemocnice.
Cestu se velice dobře pamatuji maminka měla tašku a mě a paní Pokorná měla taky tašku a asi o rok mladší Jarušku. Šly jsme pěšky na nádraží, které bylo někde před Dolními Počernicemi. Dnes je to Praha a vlak do Brna projíždí kolem. Když tam jedu vidím hostavický park, na který si trochu pamatuji. Vzpomínám si také, že maminka si stěžovala, že o půlku věcí jsme přišli, když jsme se stěhovali ze Zlína, protože vlak, v kterém byl nábytek a naše svršky, byl vybombardovaný. Zbytek věcí jsme nechali v Hostavicích na zámku, kde zničili Rusové: zdevastovali vše, co jim přišlo pod ruku. Člověk si dnes dovede představit, že jim takové věci nepřišli důležité a byli zvyklí se tak chovat celou válku. Vlak, kterým jsme jeli, byl plný vojáků. Celou cestu do Prahy jsme s maminkou seděly na schůdkách. Pro mě to byl velký zážitek, jeli jsme tunely, lítaly jiskry a maminka plakala. Nechápala jsem to, protože to byla pro mě velká legrace a nevěděla jsem, co se děje. Pamatuji si, že jsme někdy v noci přijely k dědečkovi, který bydlel v Praze na Hanspaulce. Mezitím odešel otec pěšky za námi do Hostavic. Tam se domluvil s ruským oficírem a alespoň nějaké plány Zlína zachránil. Z našich rodinných věcí nezbylo prakticky nic. Po válce jsme začínali úplně od nuly. Zůstalo nám jen to, co měla maminka v příruční tašce, a pár hloupostí, které byli ve sklepě. Mně bylo šest let a ničemu jsem nerozuměla, pro mě to nebyla žádná katastrofa. Teprve dneska oceňuji, že se moji rodiče chovali normálně a většinou i klidně A to samé se zopakovalo ještě jednou za komunismu. Ministerstvo vnitra nás vystěhovalo z bytu, který nám po válce přidělili, kde nejspíš původně bydleli Židé pak zřejmě Němci, ale to přesně nevím. Nakonec se tam usadili straničtí funkcionáři a vnitráci: měli to blízko, jen přes ulici a byt byl tatínkem pěkně zařízený.
Prof. Ing. arch. EVA JIŘIČNÁ
Architektka českého původu žije od roku 1968 ve Velké Británii, má vlastní architektonické studio v Praze (AI Design) i v Londýně (Eva Jiricna Architects). Je autorkou interiérů mnoha londýnských a newyorských butiků, navrhuje lávky a mosty (Londýn, Kent), přestavby knihoven a hotelů. Podle jejího návrhu vzniklo Kongresové centrum ve Zlíně i Nová Oranžerie v Královské zahradě na Hradčanech. Nyní pracuje na novostavbě domu v pražské Revoluční ulici.
Autor:Radek Novotný
